Zdeněk Blažek

ISŠ-COP (Integrovaná střední škola - Centrum odborné přípravy)      Olomoucká 61, 61200 Brno

Charakteristika
Pan učitel Blažek je veselý, společenský učitel, který pomůže, umí nás podržet, ale také má svoje nároky. V některých hodinách vůbec nevezme knihu do ruky a sype to jen tak, z rukávu, hlavně odbornou anglinu. Dokáže nám vysvětlit slovíčko nebo gramatiku, že je to někdy fakt divadlo. Vždycky se těšíme na jeho hodiny a na školní výlet. Jeho předností je, že není mstivý a umí si udělat legraci i sám ze sebe. Jsme s ním rádi i mimo školu a píšeme si s ním SMS a emaily. Když nás míjí na chodbě, skoro vždycky se s námi zastaví na kus řeči, řekne nám vtip a "naleje do nás optimismus" před hodinou, i když některé z nás vůbec neučí. Umí nám rozsvítit den. Někdy i zakřičí a postaví nás do latě, ale stejně víme, že nás má rád. Nikdy nám nezapomene na den dětí nebo na vánoce koupit nějakou maličkost. A navíc ještě poutavě vypráví o svých zážitcích z Kanady, dokáže nám vysvětlit různé věci a také je muzikant. Někdy chodíme na jeho koncerty. Ceníme si, že nám fandí a když jsme v praxi (v dílnách), tak za námi chodí několikrát týdně aby viděl, jak nám to jde a pomáhá nám i svojí radou, protože tomu rozumí - je vyučený frézař. Víme, že i kluci a holky, co už jsou pryč ze školy s ním rádi občas sednou na kus řeči. Takových učitelů moc není. Jsme rádi, že nás učí.

Příhoda
Příhoda ze života středoškolského
Před pár lety, když jsme byli druháci na elektroprůmyslovce ISŠ-COP, Olomoucká 61, Brno, jsme byli s p. učitelem třídním Dufkem, češtinářem a p. učitelem Blažkem, který nás měl z angličtiny, na třídenním školním výletě v tzv. České Kanadě. Vyrazili jsme ráno z Brna vlakem s p. třídním a náš angličtinář, protože musel být zpátky v Brně brzy, jel svým autem s tím, že se potkáme ve Slavonicích. A také jsme se tam bez problému sešli.
Po prohlídce tohoto pěkného, starobylého městečka, jsme vyrazili, chvíli po poledni pěšky (asi 8 km) na ubytování v osadě Janov. Aby nám pochod ulehčil, tak nám angličtinář vzal všem do auta batohy – venku byl horký, červnový den, teplota kolem 30°C, a moc se nám pěšky šlapat nechtělo, ale třídní zavelel a šlo se. Chvíli jsme šlapali po silnici, ale většinou polní cestou a dorazili jsme v pořádku do osady Janov. Ubytování se nám líbilo, bylo to v chatkách po čtyřech. Večer jsme udělali táborák, pan třídní nás učil poznávat hvězdy a souhvězdí, oheň vesel praskal a náš angličtinář nám vyprávěl o tom, jak bylo v Kanadě – té skutečné, protože tam strávil 12 let. Na druhý den byl jasný program – brzy ráno vyrazíme na túru do Starého Města pod Landštejnem – trasa asi 22 km mezi poli, lesy a hájky a večer se vrátíme přes Slavonice autobusem zpátky. Dva kluci z naší třídy ale nemohli jít – jeden měl něco s nohou a druhý se na něco vymluvil (asi se mu nechtělo . . .). Pan učitel Blažek byl nominován, že tedy bude druhá kolona a aby se kluci celý den jen tak neflákali, pojede s nimi autem do nedalekých, historických Dačic.
Na druhý den jsme brzy ráno vyšli, jak bylo plánováno. Po cestě jsme viděli pěkných pár bunkrů z II. světové války a nakonec jsme dorazili, bylo tak kolem 16:00, do Starého Města pod Landštejnem. Kluci s angličtinářem mezitím prošli Dačice, stavili se na zámku, mrknuli na pomník první kostce cukru na světě, která tam byla vynalezena a čekali na nás na chatkách. My, po túře, jsme seděli ve Starém Městě na náměstíčku před cukrárnou, lízali zmrzku a pan třídní hlídal čas odjezdu autobusu, který stál asi tak 50 metrů přes náměstí od nás. Půlka ho vyčuhovala zpoza rohu, před nímž byla, blíže k nám, autobusová zastávka. V čas odjezdu jsme stáli všichni vzorně vyrovnaní na chodníku u zastávky – uplynuly 2 minuty, čtyři, a najednou vidíme, jak autobus vesele odjíždí směrem do Slavonic a BEZ NÁS ! ! ! Mávali jsme na něj a řidič vesele mávání opětoval. Asi si myslel, že máváme jen tak, z legrace. Paní, co šla kolem nám řekla: „Chlapci on vždycky odjíždí z toho místa, kde stál, parkuje totiž před svým domem.“ „No nazdar“, řekli jsme si, „jak jsme to mohli vědět, že?“ Co teď? Byl to poslední spoj, nohy jsme po 18 km túře skoro necítili a bylo po 4. hodině odpolední.
Naštěstí třídní měl v mobilu uložené číslo našeho angličtináře a zavolal mu, vysvětlil situaci a opatrně se jej zeptal, zdali by nás neodvezl zpátky. Kupodivu ochotně souhlasil, „nakopl vrtuli“ a jelikož byl muž činu, za 20 minut už pobrukoval motor jeho Hondy-Civic, polosportovního třídveřáku u nás, opět na náměstí, před cukrárnou. Bylo nás tam i s třídním devatenáct! Honda je sice dobré autíčko, ale vejde se do něj pět lidí i s řidičem, že? Vypadalo to tedy na pět „fůr“ po čtyřech. Mr. angličtinář však, jako muž činu, řekl:“Chlapci, mám vás rád, ale navrhuji úsporné řešení. Někteří z vás „paří“ letecké simulátory a tak dobře vědí, co to je takový zadní palubní střelec v bombardéru, že? Takže čtyři se mnou a jeden menší vždycky dozadu, do kufru, pěkně zalehnout na bok a pro případ silniční kontroly přikrýt hlavu bundou a ani nedutat!“
Nebudeme natahovat příběh, odvozil nás opatrně na čtyřikrát, najel kolem 100 km a neřekl nám ani jedno špatné slůvko, naopak sršel, ostatně jako vždycky, svým nezapomenutelným humorem. Samozřejmě jsme se pak všichni složili na benzín. Jó, na takové výlety se, panečku, nezapomíná !

Za bývalé studenty třídy ME2A
Michal Šebeček
Petr Lamplota
Petr Haška
Jaroslav Hála