Renáta Rejmíšová

Gymnázium Jana Nerudy      Hellichova 3, 118 00 Praha 1 - Malá Strana

Charakteristika
Není snadné získat lásku dětí. Ještě těžší je získat jejich respekt. Získat lásku a respekt teenagerů je téměř nemožné. A přece si i u nás, bytostí na hranici mezi dětstvím a dospělostí, jedna osoba dokázala vybojovat obojí. A ještě mnohem víc. Profesorka Renáta Rejmíšová, vedoucí oddělení jazyků na naší škole a naše třídní v jedné osobě. Tahle báječná paní je ochotná kdykoli poradit a pomoct, a to nejen s tím co se týká její práce, ale i s miliardou věcí, které jsou úplně mimo její povinnosti. Kárá i chválí nás ve dvou jazycích; vyzařuje optimismus a pohodu na kilometry daleko, nestydí se s námi běhat po lese a hledat dříví nebo se navléct do středověkého kostýmu a hrát si s námi na hradní pány; na kurzech a výletech s námi mokne i schne, klidně sedí a popíjí horké kafe hodiny po večerce, umí se s námi smát. Tohle všechno jsou věci, kterými si zasloužila naši lásku a uznání našich rodičů.
Zároveň je to ale člověk, který se umí i zamračit, když nenosíme omluvenky nebo flákáme docházku, a který rozdává špatné známky, když není spokojený s našimi vědomostmi. Člověk, který umí pouštět hrůzu a zpražit nezbedného studenta sprškou ironie v té nejčistší formě. Netváří se za všech okolností, že je všechno v pořádku a že občas nešlápneme vedle. Umí ale i odpouštět. Kromě slovíček a anglických časů nás tak učí, jak neopakovat stejné chyby. Pomáhá nám stát se o trošku lepšími lidmi, takovými, které se v nás vždycky snaží vidět. A tím si vysloužila i náš respekt.
Renáta Rejmíšová je zkrátka pedagogem, kterého nám mnohé třídy závidí. A právem.

Příhoda
Předloni jsme se u příležitosti konce školního roku rozhodli, že se vypravíme na výlet. Po dlouhém váhání, hloubání a dloubání padla nakonec volba na zámek Jindřichovice, kde jsme měli domluvený i speciální program s překvapením. Tím speciálním programem byla středověká večeře v dobových kostýmech, tím překvapením dort pro oba naše doprovázející učitele, kteří měli krátce před tím narozeniny. Paní profesorka pobíhala po zámku jako vzdálená sestřenka bílé paní, celá jen zářila a každých dvacet vteřin se vřítila do místnosti s otázkou, jestli už jsme připravení. Zhruba po hodině jsme byli a sešli jsme do sklepní haly, kde se měla odehrát večeře o třech chodech. Po jídle jsme slavnostně popřáli oběma učitelům a předali jim dort, který vzápětí zmizel, jak jinak, než ve věčně hladových studentských krcích. Na téhle atmosféře byl kromě historických prostor krásný především pocit sounáležitosti a roztomilé přepínání z češtiny do angličtiny a zpátky (druhý profesor je anglofonní). Paní profesorka tak za jeden večer zbortila hned několik předsudků, třeba ten, že dáma v dobových šatech a teniskách nemůže vypadat neodolatelně nebo ten, že kantor je třídním nepřítelem číslo jedna, před kterým student ve svém volném čase raději prchne.