Mgr. Sylvie Vágnerová

Gymnázium J.Š. Baara      Pivovarská 323, 344 01 Domažlice

Charakteristika
Naše třídní učitelka (profesorka) je živoucím důkazem toho, že na světě stále existují lidé, kteří si zaslouží obdiv. Ne proto, že by snad každý den zachraňovala lidské životy, i když i to je relativní. Za její osvícenské vlády zažívá třída 4.8 opravdový rozkvět. Vágnerka si u svého lidu dokáže získat potřebný respekt a trvá na svých rozhodnutích. Dokáže své ,,poddané" motivovat k práci, často i vtipnou formou, a bez problémů si udržet jejich tichou pozornost. Snaží se je přepravit na realitu - jak se říká: "Těžko na cvičišti,lehko na bojišti." A tady to platí dvojnásob. Dokázala v nás vzbudit zájem o dějepis, jinak pro nás "moderní mládež" zcela nepochopený, nepotřebný a nedoceněný předmět. Kolik lidí ví, kdy proběhla bitva s přívlastkem "mlýnek na maso" nebo "krvavá jatka"? I všem spáčům a chytačům lelků se při vyslovení těchto "historických" pojmů rozbuší srdce a dál už jen němě poslouchají. Má pochopení pro všechno, co děláme, a i když to někdy zavání průšvihem, vždy za námi stojí a snaží se nám pomoci. Její lid nikdy nepykal za chyby druhých, v tomhle ohledu se snaží být vždy spravedlivá. Vágnerka je prostě NĚKDO!

Příhoda
Bylo nebylo.A Za devatero horami a devatero řekami se jednoho dne třída kvarta za doprovodu své třídní učitelky a profesorky biologie vypravila na výlet do hornického města Příbrami.
Byl krásný den, dobrá nálada sršela (skoro) z každého výletníka a paní učitelka vypadala také spokojeně, nejspíš natěšená na hornické muzeum, jež nám záhy vyjevilo mnoho krásných i méně krásných minerálů a hornin. Třída se však nejvíce těšila na pohodlné molitanové polštářky, které na nás čekaly u příkré padesátimetrové dřevěné skluzavky, jež byla jedinou přístupovou cestou do nedalekého uhelného dolu.
Jeden za druhým jsme sjížděli do záhadného temna obklopeni slizkou, vlhkou a nehostinnou skálou. Ti bojácnější z nás z důvodu bezpečnosti raději občas brzdili, ale ti, kteří byli "speedy" a měli málo času, si ještě dali nohy nahoru, aby byli dole rychleji. Na řadu právě přišel náš "nepříliš výrazný" Pája Escobar. Jeho drobná postavička usedla na zmíněné "udělátko" a odstartovala jízdu hrůzy. Všichni jsme se zatajeným dechem a ústy dokořán sledovali rychlý vratký let až do děsivého konce, kdy se tvrdý kámen příbramské hory střetl s poněkud méně tvrdou lebkou Pavla. Paní profesorka třídní to nenechala jen tak. V supermanském obleku se bezhlavě vrhla do té rokle. Nasadila si hornickou přilbu a celá orosená naskočila na sedák a neuvěřitelnou rychlostí 300 km/h sjela na inkriminované místo. Vraťme se ale do reality. Pod vedením našeho průvodce běžela dolem pro tamní hornickou lékárničku. Byla to ale skutečně ta věc, kterou hledala? Ošklivá malá krabička obalená pavučinou a nánosy hlíny. Při otevření tohoto snad již 50 let neprozkoumaného pokladu se naskytl paní učitelce pohled přímo pro bohy. Vše bylo krásně chlupaté a zelené…plíseň jedna radost!
Zděsil se i Pája, obyčejně tvrdý a nezdolný chlapák. K jeho radosti ihned přispěchal se svou autobusovou lékárničkou pan řidič. Přesto ale bylo nezbytné, aby našeho chudáka prohlédl někdo, kdo to má v popisu práce. Přivolaná záchranka jej vyšetřila v pohodlí vozu a zkonstatovala, že bude nejlepší odvézt ho do tamní nemocnice na rentgen. Paní profesorka jej doprovodila a my jsme celí vystrašení a v obavách pokračovali v plánu výletu. Když jsme odjížděli z posledního stanoviště, zamířili jsme vyzvednout Páju a naši třídní na příbramské náměstí. Přivítali jsme je bouřlivě a Pavlův zdobný běloskvoucí obvaz na hlavě nám prozradil, že krom boule to snad žádné následky mít nebude. A právě nedávno, když jsme ve třídě diskutovali o této příhodě a paní profesorka Vágnerová znovu popisovala ten šok, když jí sympatický průvodce otevřel lékárničku před nosem, prohlásil do ticha Pája k ohromnému pobavení všech přítomných větu: ,,A co mám říkat já?"